Jaké to je, dávat sbohem příběhu...?

by - června 30, 2017


Popravdě řečeno, poprvé po hodně dlouhé době ve svém životě hledám vhodná slova, ale nenacházím je. Je to strašná ironie: autor, co se nedokáže vyjádřit. Ale všechno to pravděpodobně způsobuje jen ten smutek, který cítím. Po jedenácti a půl letech jsem se rozloučila se svým příběhem. A to, co teď prožívám, jsou okamžiky zvláštního spojení nekonečné radosti a nekonečného smutku.
Je to jako rozchod. Představte si ten nejhorší možný scénář: žijete s někým spoustu let, jste opravdu upřímně zamilovaní, trávíte spolu každou volnou chvíli a hodiny (dny, týdny, měsíce) budujete svůj vztah, který prosperuje, kvete a jste neskonale šťastní. Jenže pak přijde konec, musel přijít, věděli jste, že přijde. A vám najednou nezbude nic než zlomené srdce.
To, že jsem byla v posledních týdnech před dopsáním v časové tísni a psala pořád, mi to celé opravdu usnadnilo. Když se člověk soustředí na písmenka, slova a jednotlivé zápletky, nemá čas myslet na to, co se bude dít dál. Plán byl jasný: během deseti dnů mi zbývalo napsat dva dodatky a poslední tři kapitoly. A světe div se - já to dokázala! Ještě pořád nechápu, jak se mi to podařilo, ale zvládla jsem nemožné, něco pro mě před několika lety naprosto nemyslitelné.


~••~

1. 1. 2006 den, kdy jsem zveřejnila první kapitolu I. části. Den, kdy...
"Vlak vyjel ze zatáčky a pomalu se blížil k nástupišti. Do nočního ticha proniklo písknutí píšťalky a vzápětí skřípění brzd. Stroj zastavil a z pod kol se vyvalila pára. Dveře se otevřely a na liduprázné nástupiště nejprve vyskočili dva psi..."

28. 6. 2017 den, kdy jsem zveřejnila poslední kapitolu III. části. Den, kdy...
"Naposled se ohlédl přes rameno a byl si jistý, že zahlédl mohutného jelena, vlkodlaka, velkého černého psa a krysu, jak stojí na kraji Zapovězeného lesa a upřeně ho pozorují. Čtyři nejlepší přátelé. Tichošlápek vykročil vstříc budoucnosti a víckrát se neohlédl..."

~••~

Přesně o půlnoci jsem kapitolu zveřejnila, vypnula wi-fi a šla si lehnout. Bylo to jako každá předcházející středa, až na malý nepatrný detail: u knihy jsem v nastavení zaškrtla políčko, že se jedná o dokončený příběh. Šla jsem spát, ale vzbudila jsem se poměrně brzy s žaludkem staženým nervozitou. Ne že bych si tím textem nebyla jistá, ale publikace mě děsila pokaždé. S každou novou kapitolou jsem napjatě čekala na vaše reakce, komentáře a ozvěny. Byla to taková zdravá nervozita a lehké vzrušení.
Tuhle středu ne. Tuhle středu jsem byla prostě jen nervózní; upřímně a syrově, až z toho bolely všechny vnitřnosti. Jakmile jsem zapnula wi-fi v mobilu, messenger se mi zbláznil. Jedna soukromá zpráva za druhou. Jedna delší než ta druhá! Bylo to neuvěřitelné. Celé dvě hodiny jsem si je pročítala a pokoušela se je vstřebat. U druhé odpovědi jsem se už cítila pod psa. A když jsem zapnula wattpad, nastala teprve opravdová smršť. Nezvládala jsem ty komentáře číst, to se přiznávám.

Byly úžasné - vy jste byli naprosto úžasní! Většina vašich vzkazů byla neskutečně dlouhá, plná podpory a porozumění. Ale co víc, ukrývala v sobě i spoustu vašich osobních příběhů a zkušeností a já si poprvé naplno uvědomila, že jsem MJMK nikdy nesdílela jen sama s sebou, ale s opravdovými lidmi, někde tam na druhé straně, ke kterým doputovala moje slova a něco pro ně skutečně znamenala. Psali jste mi o svých oblíbených hrdinech, pasážích, i zkušenostech se čtením a čekáním na každou středu, ale dokázali jste do toho promítnout i svoje strasti, radosti a životní příběhy. Za tohle jsem neskutečně vděčná - z celého srdce. Ani nevíte, co to pro mě znamená.
Odpovídala jsem na vzkazy téměř tři hodiny a omlouvám se všem, kterým by moje slova mohla přijít plytká nebo vágní, nemyslela jsem to tak. Jen toho na mě bylo ve středu opravdu moc.
To nejhorší však přišlo včera, tedy ve čtvrtek.  Stalo se mi totiž něco naprosto banálního. V posledních měsících jsem si zvykla s sebou všude tahat notebook. Pokaždé, když jsem vyrazila do města, do školy, do práce, s kamarádkami, měla jsem ho v tašce. Zvykla jsem si cesty v MHD a autobusech a vlacích strávit tím, že jsem psala. Těžko se mi vysvětlovalo, proč mám notebook pořád s sebou, ale byla to moje jistota. Když mě napadne myšlenka, když si udělám čas mezi přednáškami, když bude porada moc nudná: můžu psát.
Včera ráno jsem jela na celý den do Brna a poprvé jsem si notebook nevzala. Nebylo proč. Vzala jsem si místo toho knihu a byla jsem přesvědčená, že si budu číst. Nestalo se tak. Zírala jsem z okna a upřímně se poprvé rozbrečela. Bylo to vážně hrozné, jako by mi někdo vytrhl půlku existence a nechal mě neúplnou, prázdnou, zničenou. Kus mě samotné, můj druhý díl skládačky, můj Viktor k mojí Emily, prostě chyběl. A v takovém duchu jsem pokračovala. Bloudila jsem městem, zírala do výloh, ale myšlenkami jsem byla pořád na místě: Je konec, nic víc už nenapíšeš.
Potom mě cestou napadl dialog mezi Andrejem a Lolou, který by se krásně hodil do epilogu. Výměna tří vět, nic víc, ale byla břitká, byla plná energie jím vlastní, byla skvělá. Jenže vzápětí přišlo i definitivní uvědomění si, že epilog je pryč. Je publikovaný a tenhle rozhovor mezi Andrejem a Lolou se už nikdy neodehraje. Chlácholila jsem se tím, že ony věty můžu přeci použít někdy jindy, v jiném příběhu, u jiných postav, ale faktem zůstává, že si navěky budu pamatovat, že nejsou jejich. Patřili někomu jinému, v jiném příběhu. 
Jsou to takové maličkosti, naprosto všední události, které mě utvrdily v tom, že moje práce na MJMK vlastně skončila. A tak včera nastal opravdový smutek.
Abych odpověděla tedy na otázku: jak dávat sbohem příběhu? Pravdou je, že nemám nejmenší tušení. Nepřišla jsem na to. Jedna z vás mi poradila, že v den, kdy autor dopíše jeden příběh, by měl skočit rovnou do druhého, aby smutek zahnal. Věřím, že je velmi rozumná a chápu, co je tím myšleno, ale neudělala jsem tak. Ze dvou prostých důvodů: MJMK není jen tak obyčejný příběh, je to 11,5 let mého života a něco takového se opouští velmi těžce, a tím druhým důvodem je fakt, že ještě nemám utéct kam. V hlavě se mi rýsuje několik příběhů. Vlastně tři, abych byla přesná, ale ani jeden není zatím tím favoritem číslo jedna. 
A v neposlední řadě mi s MJMK zbývá ještě kopec práce. Konečně mám čas na opravy chyb a korektorské změny. Chci, aby byl příběh pokud možno co nejlepší, než vám ho nabídnu jako e-knihy. Nikdy nebude perfektní, nikdy z něj nesmažu to, co se mi dnes s odstupem času vážně nelíbí, ale to vlastně nevadí. Začínala jsem na něm jako čtrnáctiletá holka bez ambicí na něco víc než zábavu. A skončila jsem v pětadvaceti jako úplně jiný člověk, jako někdo plný naivních snů a ideálů, že umí vyprávět a měl by zkusit vyprávět pro ostatní. Necítím se jako autor, necítím se jako člověk s talentem, cítím se jako někdo, kdo má prostě jenom touhu psát. Vyprávět. Bavit. Napínat. Vyděsit. Rozesmutnit. Rozesmát. Prostě se podělit o příběhy, které nám všem pomáhají překonávat každodenní život. 


Posledních 14 měsíců na wattpadu bylo naprosto neuvěřitelných. Začínala jsem s jednou komentující čtenářkou a dvaceti přečteními, končím s tři sta komentáři pod kapitolou na prvním místě v kategorii fanfiction. Není nic víc, čeho bych na wattpadu mohla dosáhnout, ale nikdy jsem po tom ani netoužila. Wattpad byl jen prostředek, jak dostat příběh ke čtenářům a jak sama sebe přinutit ho konečně dopsat. Netušila jsem, co se stane. Je to naprosto neuvěřitelné.
Díky MJMK jsem poznala spoustu skvělých lidí i blízké kamarádky. Měla jsem vlastní srazy fanoušků (hned několik!). Dostala jsem tematické dárky a vy sami si vyrábíte suvenýry s MJMK! Někdo si ve volném čase tvoří rodokmeny (že, Peťko?), někdo krásná trička (fakt ti sluší, Markétko) a někdo se naučil pít kávu z tematického hrnku (promiň za tu závislost, Gábi). Používáte narážky na moje postavy v běžných hovorech, posíláte mi fotky lidí, kteří vám je připomínají, a někteří z vás se s nimi dokonce ztotožnili (ano Oly, Edward je tvé alterego). Tohle už prostě není jen jedna usmolená fanfiction povídka, tohle je něco KRÁSNÉHO a VELKÉHO a bylo mi ctí, že jsem se o svůj svět mohla podělit.


Pokud je něco, co jsem na wattpadu milovala, byl to kontakt s vámi, se čtenáři. Spisovatelé to u svých knih nemají lehké. Píšou je sami pro sebe dlouhou dobu do šuplíku, potom je čte zástup redaktorů, kteří do nich zasahují a nakonec je dávají na pult knihkupectví s tím, že jejich jedinou zpětnou vazbou jsou čísla prodeje. Wattpad je výborný v tom, že udržuje kontakt mezi autorem a čtenáři a já jsem moc vděčná, že se kolem MJMK sešla tak báječná parta! Vaše komentáře, vzkazy a zprávy, vaše teorie a reakce - to všechno tvořilo dobrou polovinu příběhu. Bez vás by postavy neožily, bez vás by ta dobrodružství nebyla tak skutečná, jak jen skutečná můžou být. Opravdu moc DĚKUJU. Nedovedete si představit, jak mi tohle bude chybět.
Vím, že jsem touhle středou o spoustu z vás přišla. Někdo mě sledoval proto, že čte jen fanfikce, někoho zajímalo jen MJMK... Mým největším přáním je, abychom se jednou zase sešli u jiného příběhu, o kterém doufám, že by vám mohl přirůst k srdci alespoň z poloviny jako tenhle.
Byla to neskutečná jízda, na kterou budu celý život vzpomínat.
Děkuju za podporu, s láskou
Kat


(Vyfoceno krátce po dopsání. Moje práce skončila)


You May Also Like

2 Comments

  1. Víš, myslím si, že se ti povedlo něco, co málokomu v naší maličké zemičce (potažmo dvou). Šílenství jménem "Harry Potter" je s námi už 20 let, jak nás vytrvale informují všechny knihupectví a média, a za tu dobu se objevily spousty amatérských autorů. Ale málokterý z nich ovlivnil životy tolika lidí, jako ty. V dobrém samozřejmě! :) A ne proto, že jsi napsala "HP FF", ale protože jsi napsala skvělý, ve svém žánru originální příběh, na kterém byly vidět ty roky vývoje a zdokonalování tvých dovedností. Já osobně, když se chystám číst další kapitolu (protože mi zbývá dočíst ještě skoro polovina III., všechny dodatky a vánoční minisérie, ačkoliv patřím ke čtenářů, kteří se čtením jedničky začali kdysi dávno na tvém starém blogu), nevidím před očima to příšerně otřepané slovo "fanfikce". MJMK vnímám jako samostatný příběh nezávislý na své předloze.
    Nevím, jestli dává smysl to, co píšu :D Každopádně jsem ti chtěla říct: děkuji - za výjimečné zážitky, které při čtení prožívám, ať jsou jakékoliv. Vím, jak je rozloučení bolestné. Ale už neplač! Raduj se! Jsi spisovatel, který má zástupy fanoušků, aniž by vydal jedinou knihu! Kdo se tím může pochlubit? :D :D A jednou, až nějakou tu knihu skutečně vydáš, máš v záloze tisíce natěšených čtenářů :D :D
    Tak hlavu vzhůru, hezké léto a kreativní mysl!
    Nikča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Nikčo, děkuju za krásnou zprávu! Máš před sebou ještě kus cesty ve čtení, docela ti závidím! Máš pravdu, měla bych na tom hledat jen to dobré a taky se o to pokusím. Přeju příjemnou zábavu, ať tě zbytek MJMK baví, máš před sebou to nejlepší, co jsem ze sebe dostala! :)

      Vymazat