Recenze: Žízeň (Jo Nesbø)

by - července 03, 2017


Je to už pár let zpátky, co jsem poprvé otevřela severskou krimi. Shodou okolností to byl právě Netopýr, tedy první díl ze (zdá se) nekonečné série detektivních románů věnovaných vyšetřovateli Harrymi Holeovi. A protože mě tenkrát neskutečně bavil, ušla jsem s ním cestu až k poslední části.
Musím se přiznat, že byly dny, kdy jsem Harryho milovala a byly dny, kdy jsem toho pacholka nenáviděla. Harry je....prostě Harry. Musíte ho poznat blíž a naučit se ho mít rádi. Je to především nevyléčitelný alkoholik, od čehož se odvíjí celá jeho osobnost. V průběhu jedenácti knih spadl na dno tolikrát, kolikrát se od něj dokázal odrazit. Zabil svého parťáka při autonehodě, velmi často umírají jeho přítelkyně a ještě častěji kolegové v práci, které máte snad raději než jeho, ale co se musí Harrymu nechat, vždycky se žene za dopadením pachatele přes mrtvoly a obětuje téměř cokoliv (velmi rád vlastní život, ale prozatím se mu daří unikat). Jak říkám, Harrymu musíte prostě přijít na chuť. Je protivný, sarkastický, málomluvný: dost nevděčný hlavní hrdina. A když už se po několikátém "vyléčení" znovu opije do němoty, máte chuť ho ubít pálkou po hlavě a třískat ho tak dlouho, dokud se neprobere. Obávám se však, že v tomhle je nepoučitelný.
Jo Nesbø je dobrý vypravěč. Neříkám, že je mistr slova, ale mám jeho styl psaní velmi ráda. Jeho věty jsou jednoduché, strohé a věcné, jako sám hrdina. Nikdy však nemáte pocit, že by vás o něco ochudil. Právě naopak, v jednoduchosti je jeho největší síla. Hrozně se mi líbí jeho schopnost pár slovy vyjádřit hlubokou myšlenku nebo pocit. Je to syrové a studené, jako norské počasí, a tak to mám ráda. Co však na něm nikdy nepřestanu obdivovat (a mám dojem, že se mu to lépe dařilo ve starší tvorbě), je budování zápletky skrze nespočet vedlejších postav. Nesbø má ve zvyku střídat hrdiny (vypravěče) s železnou pravidelností a na několika málo odstavcích vystihnout jejich osobnost skrze pár detailů z jejich života. Jeho svět je naprosto bravurně vystavěný z drobných střípků a vždycky mě bavilo ho odhalovat.
Cítíte v tom jedno velké ale...?
Cítíte ho správně. Mám totiž neodvratný pocit, a věřte, že mě to mrzí víc než kohokoliv jiného, že autorovi i samotnému Harrymu dochází dech. Přeci jen, jedenáct knih je až příliš. Po desátém kousku Policie (2013 Norsko, 2015 Česká republika), který končí víceméně uzavřeně, jsem měla pocit, že se Nesbø s Harrym konečně důstojně rozloučil a nechal ho být. Žízeň tak na mě od začátku bohužel působí dojmem, že jde o uměle vybudovaný příběh, násilím našroubovaný na zbytek.

V Oslu dojde rychle po sobě k vraždám několika žen, které si domluvily schůzku prostřednictvím seznamovací aplikace Tinder. Vyšetřovacímu týmu, jemuž nově velí Katrine Brattová, zůstává rozum stát nad způsobem, jímž byly oběti zabity, i faktem, že z míst činů vždy zmizela část jejich krve. Vrchní policejní náčelník Mikael Bellman potřebuje případ co nejrychleji vyřešit, aby mohl na kariérním žebříčku postoupit ještě výš. Proto povolá zpět Harryho Holea, který se mezitím odstěhoval k Ráchel na Holmenkollen a chtěl si užívat spokojeného manželského života a poklidného vyučování na policejní akademii. Vzhledem k brutalitě vražd mu však nic z toho dopřáno není. Okolnosti ho donutí založit alternativní vyšetřovací skupinu a pustit se po stopě. Jenže dopátrat se pravdy není vůbec jednoduché, zvláště když ho život v určitém okamžiku postaví před zásadní dilema, zda má dát přednost rodině, nebo vyšetřování.

Už jenom propagovaná anotace je pěkný podvrh na čtenáře. Tentokrát ani tak nejde o vyšetřování a nahánění vraha, jako o vyřizování účtů z minulosti. Zápletka je poměrně banální a její část se rozlouskne velmi záhy. což je pro mě osobně velké zklamání. Měla jsem velký problém knihu dočíst, vlastně mě kolem poloviny přestala bavit. Dál už Nesbø hraje na jistotu a sází jeden zvrat za druhým... akorát mu to nevychází, nebo se ze mě stal příliš náročný a cynický čtenář. Na podobnou hru bych mu skočila deset knih nazpátek, ale pokud se naučíte něčí rukopis, nebude vám dělat problém odhalit několik autorových kroků dopředu. Takže rozuzlení s hlavním padouchem mě nepřekvapilo, začala jsem ho podezřívat téměř okamžitě. Něco podobného se mi stalo nedávno při čtení Lovce králíků (Lars Kepler), možná je to věčné prokletí severských kriminalistů.
Sáhla jsem po Žízni a dostala jsem koktej jako v předchozích dílech, tedy: překombinovanou zápletku, pokulhávající a málo uvěřitelné rozuzlení, podivný motiv pachatele, občas trochu průhledné falešné návnady, sadistického vraha s divnými choutkami a Harryho bojujícího s chutí na chlast a jiné ženy. Jenže tentokrát je to až příliš, po dočtení zbyla jen pachuť, že tohle jsem už přece někdy četla a tenkrát to bylo mnohem lepší.
Neřadím se tedy k nadšeným čtenářům, kteří na nejnovější díl holeovky pějí chválu a hrozně mě to mrzí. Za vrchol celé série tedy pořád považuju Sněhuláka. A asi jsem v menšině, ale, prosím, Jo, nechej Harryho důstojně odejít. Mám jeho eskapády a dobrodružství ze srdce ráda, ale někdy je lepší opravdu skončit.

Hodnocení: 3,5 / 5

You May Also Like

0 Comments